Zhluboka dýchám a srdce mi bije jako o život. Ponořím se a slyším hučení proudu vody. Tekoucí voda rozráží hladinu, horko mě obklopuje a moje tělo je téměř bezvládné. Ta volnost, ten příjemný a uklidňující hluk je osvobozující. Srdce se zklidňuje a tluče v pravidelných intervalech. Trochu se vynořím, nadechnu se a cítím vlhký svěží vzduch. Venku prší. Horká voda se sráží s chladným vzduchem, pára, zamlženo, kapky vody. Je to pastva pro oči. Nikdy dřív mi fyzika nepřišla tak dokonalá.
Stres mě občas úplně pohltí. Špatně dýchám, tělo mám jako ve svěráku, nemůžu myslet. Většinou to rozdýchám, ale když to nepomáhá, napustím si vanu. Tam se totiž vrátím do prenatálního období. Spokojeně si pluju v teple, slyším příjemný hluk okolí a šplouchání vody, nic mě netrápí. Doba je rychlá, technická a nepříliš osobní. Je třeba najít si své místo a být s tím v rovnováze. Není to ale vůbec snadné a mnohdy se naše místo mění s poznáním jiných lidí a po prožití zásadních událostí.
Zavřu oči, voda mi překryje víčka a ta ztěžknou. Vše negativní odchází s párou oknem ven. Tělo je lehké a s ním i má mysl. Na nic nemyslím. To je v téhle době téměř nemožné. Blaženost. Tak si představuji cestu na věčnost. Cestu zpět na začátek.
Ta úleva je jen dočasná, ale postačí. Dívám se do stropu a zhluboka dýchám, vypouštím vodu. Tíha mého těla mě položí na dno vany, je tu opět realita. Vstanu a dívám se do zrcadla. Je důležité vědět, co chceme. Je důležité být sám se sebou spokojen. Ačkoli občas zavrávorám, občas zabloudím, stejně jako většina, mám svůj restart. Máte ho taky?