Když tě dohoní minulost, nezbývá ti než se jí postavit. Zabouchnout dveře a jít dál nejde do nekonečna. Strach vás zasáhne jako blesk, o nic menší než jste ho prve ve stejnou situaci pocítili. Jste možná starší, zkušenější, ale přesto jste to pořád vy.

Stojím před zrcadlem a prohlížím si svůj odraz. Tohle jsem já. Usměju se, zamračím, vycením zuby. Odraz dělá, co já chci. Proč to není tak snadné i s mým jednáním?!  Snažím se sebrat všechnu sílu, představuju si, jak ji čerpám z celého těla. Nevynechám ani kousek, zvedám ruce a chci nabrat i sílu z okolí a vesmíru. To vše pro pouhé „NE“ nebo „ANO“.

Najít správnou odpověď je těžké, ovlivní to celý můj život. Kličkuju a odsouvám rozhodnutí. Dělám to už mnoho let a stále podle stejného vzoru. Nejsem v tom vůbec špatná. Chci si stát za svým. Teď se však ptám sama sebe „ A to za každou cenu?“ Minulost mě dohonila a já sedím na vyviklané židli. Kdykoli se můžu převrátit nebo si sednout na židli novou. V takových situacích toužíme po kouzelné babičce, co nám poradí.

Ale buďme k sobě upřímní, nikdo nám nemůže poradit. To my se musíme rozhodnout, to my zodpovídáme za svůj život a my musíme říct minulosti „Jdi nebo pojď“, podle toho, co cítíme. A z té židle stejně spadneme a ne jednou, holt, buď si pak sedneme na židli novou nebo tu starou prostě jen opravíme. To už je na nás. Tak mi držte palce, ať mě ten pád moc nebolí.