Dnes píšu trochu s nadsázkou. Malá vzpomínka na můj život v podkrovním bytě.

Venku je ukázkové podzimní sychravé počasí. Sedím u stolu a usrkávám kávu, černou a neslazenou. Je výtečná. Když v tom slyším velkou ránu. Podívám se nahoru a snad ani nechci vědět, co se na střeše odehrává. Ani nedutám a mám stále oči v sloup, jako bych mohla vidět skrz strop. Ozývá se další rána a další. Jsem zvyklá na ptáky, občas jim i něco nasypu, ale tohle musí být o dost větší. „Nebo nějaká větev naráží do střechy, docela dost fučí a prší“, uklidnila jsem se.

Znáte ty scény v hororech, jak se jsou hlavní hrdinové podívat, co se děje?! No tak já se kvůli tomu na horory nedívám. Kdo se zdravým rozumem vyjde ven do tmy, aby si lehl přímo pod šílencovu motorovou pilu?! Křičela jsem: „Nelez ven, nehýbej se, nevidí tě!“ Jistě chápete moje zklamání. Oni tam vždy šli! Ale proč o tom začínám? Po další ráně jsem slyšela spadnout tašku. Takovou tu pálenou střešní, samozřejmě. A už mi začalo být ouvej. „Já se nebojím, já se nebojím“… zaznělo mi v hlavě, aspoň můj vnitřní hlas má jasno jak se vypořádat se strachem.

Najednou rána do okna. „Tak a už toho mám dost! Bojím se a to jako hodně!“ Jdu k oknu, přesně podle vzoru všech těch rádoby odvážných, už mrtvých z těch všech hororů a nad oknem vidím ruku. RUKU! A to se musí stát mně, největší poseroutce v domě.  Celá se třesu, přemýšlím, zda mám utéct z bytu, zavolat policii, souseda nebo se prostě schovat do skříně a doufat, že se mi to jen zdá a za chvíli se probudím. Najednou uslyším, jak cosi kope nebo buší do střechy a přitom hlubokým hlasem volá: „Oootě“. „Tak a je se mnou ámen! Snaží se to dostat ke mně a volá „mám tě“ nebo něco podobného.“ Vyběhnu k sousedce celá sinalá, srdce mi bije jako splašený a říkám ji zmateně, jestli má doma muže, že mám cosi nad sebou, že se na střeše ozývaly hrozné rány. Ona mi vcelku klidně říká, že to byl její manžel. Krve by se ve mně nedořezal. „Byl to její manžel. Už není, ona je klidná a on je na střeše a ze štítu mu vykukuje ruka.“ Mám absolutně nevhodné reakce ve vyhrocených situacích, už od mala, je to asi nějaká chyba mého nervového systému.  Začala jsem se přidušeně uchechtávat, takový ten lehce zoufalý smích náhlého šílenství. Sousedka na mě koukala a co že potřebuju. Jestli mi může pomoct. Pokud ne ona, můžeme jít nahoru a popostrčit manžela, ať je s tím už hotový.“ Vážení, já byla hotová. Cítila jsem, jak se mi ženou do očí slzy. Smířená se situací jsem se odevzdaně dívala směrem na schody vedoucí na střechu.

V tom slyším dusot opravdu rychlých kroků směrem k nám. Bouchnutí těžkých kovových dveří a pod schody najednou stojí soused. Je promočený a rozcuchaný. Jde k nám a v ruce drží malé koťátko. KOTĚ! Ve vteřině mi to celé došlo. Sousedovic nové kotě, nejhodnější soused pod sluncem, co ho zachraňuje ze střechy v počasí, kdy by psa nevyhnal. A sousedky komentáře, které jsou hodny záznamu do knihy „jak je čeština tvůrčí“.

Poplácala jsem souseda po rameni, usmála se na sousedku a pozvala je na grog a štrůdl. „Do hodinky u mě, budu vám něco moc zábavného vyprávět“ zavolala jsem a své ostudě se postavila čelem. Aspoň vám mám o čem psát ;-)