Moje studium na vysoké škole zahrnovalo i nauku o slovech a jejich významech. Lexilogie se zdála být zajímavý předmět a když vstoupil vyučující, obdivně jsme pokyvovali. Pohledný muž v obleku a kravatě, pokusil se i o nepatrný úsměv a představil se. „No páni“, špitla na mě se zdviženým obočím spolužačka. Už první hodinu nám ale sklaplo. Měl snad dva tituly před jménem a dva za ním, o jeho inteligenci a vzdělání se nedalo polemizovat. Jen mu chybělo něco zásadního pro práci se studenty…Neuměl předat své znalosti srozumitelně, neustále odbíhal k filozofickým otázkám a zapomínal, kde přestal. Nejprve jsme měli lehce křivý úsměv  a snažili se mermomocí stíhat jeho myšlenkové pochody, ale upřímně, bylo to marné. Slovník cizích slov se stal nedílnou součástí jeho hodin i domácí přípravy. Přes všechno jsme všichni předmět absolvovali zdárně, takže to neberte jako stížnost, jen jako připomínku, že tituly nutně nemusí znamenat kvalitní výuku ;-) Ale křivdila bych mu, kdybych nezavzpomínala i na zádumčivé hodiny, kdy se rozvinuly vášnivé diskuze a jeho dotazy nás přinutily přemýšlet o věcech daných a neměnných. Občas jsme odcházeli z jeho přednášky a cítili jsme fyzickou bolest hlavy, vážně. Musím to trochu nadsadit, abych vám přiblížila naše tehdejší dojmy. Velice ráda vzpomínám na jednu dvouhodinovou přednášku (kdo vymyslel 2 hodiny lexikologie po sobě?!). Začala jako vždy, nějaká teorie, pár extrémně rychlých zápisů s deseti neznámými slovy, které si vyhledáme až doma a v duchu se modlíme, že jsme je pochytili z jeho rychlého výkladu dobře. Pak se ale postavil k parapetu a chvíli se díval mlčky z okna. Nic neobvyklého, a co si budeme nalhávat, každá minuta se počítala. Najednou jako by do něho udeřilo a prudce se otočil s otázkou: „ Proč je tráva zelená? Jako proč není třeba modrá a neptám se na to z hlediska přírodopisu, ale z hlediska lexikologie.“ Odpověď typu, protože chlorofyl…nepřipadala v úvahu. Rozhodně si získal naši pozornost, většina výrazů možná působila z počátku trochu „tupě“. Někdo se zasmál s nádechem „jako vážně?“.  Ale pak jsme se přece jen nechali vtáhnout a diskutovali dlouze nad určenými pojmy, nad důležitostí se rozhodnout něco pojmenovat a nechat to tak. Kdo určil názvy věcí, které každý den používáme, odkud se vzaly názvy barev, ad. No, stačí mi na to vzpomínat a hlava mě opět začíná pobolívat J. Ale upřímně, nemyslím si, že nad tím běžně lidi přemýšlí. Tahle hodina byla nejlepší ze všech a to jsem ještě netušila, co bude následovat. Házeli jsme do placu různé domněnky a teze, on nemluvil, ani nevím, zda nás poslouchal a pak z ničeho nic pronesl: „ Bílé kozy jsou běžně k vidění, ale hnědé, ty já viděl prvně teprve nedávno.“  Nedokážu ani popsat, co propuklo. Neudržitelný smích, pochichotávání, obličeje v dlaních. Jak nedospělé a pubertální, viďte? Kéž byste ale viděli toho solidního, uhlazeného a vážného muže, který žil pro objasnění významu slov a dopustil se takové „chyby“.  Přihodil ještě: „Mohl jsem si na ně sáhnout, to bylo úžasné.“  „Pomoooc, slzely mi oči, chudák, vůbec netuší, proč se třída dospělých chová jako malí. Z hihňání byl už nefalšovaný smích. Nejzásadnější ale byla doba, po níž na nás koukal a přemýšlel, co naši reakci vyvolalo. Tentokrát jsme ho přiměli k přemýšlení my. Když mu to došlo, objasnil výrok tím, že pronesl: „Viděl jsem je v zoo, mají tam hnědé kozy v takovém výběhu, kam můžete vstoupit a byl jsem tam s rodinou.“

Já nejsem pyšná, že jsme se tak smáli, ale u něho to bylo nečekané a k pokukání ;-) Ale teď trochu vážně, přemýšleli jste někdy, proč je hnědá hnědá a ne zelená nebo proč se hnědé neříká třeba kámen? Nevadí vám, že někdo určil co se jak bude jmenovat a my bezmyšlenkovitě přejímáme pojmy? Nebo je to díky tomu jednodušší a nemusíme si lámat hlavu a prostě se věnujeme jiným a asi i podstatnějším věcem? Ať to máte tak či tak, určitě vám doporučuji občas potrápit hlavu nějakou filozofickou otázkou, která nemá řešení nebo o její vyřešení vlastně ani nestojíte, jen se trochu potrápíte/pobavíte.