Jmenuji se Inéz. Jsem tak trochu „jiná“, aspoň o to mně lidé za zády s oblibou říkají. Nevadí mi to. Můj manžel se jmenuje David. A náš pes Goliáš. Ano, byl to můj nápad. I po letech mi to přijde vtipné. Miluji slovní hříčky, přitahuji trapné situace a nedorozumění je mé krycí jméno. Bydleli jsme doposud v útulném malém podkrovním bytě starého nájemního domu. Milovala jsem ho. Chybí mi. Teď se dívám na jeho opak. Velký, prostorný, v soukromí, se vzpomínkami jen na jednu rodinu. Na jeho rodinu. Neznala jsem je, David s nimi udržoval jen nezbytně nutný kontakt. Podle jeho popisu, by se mi líbili. Umělci. Bláznivý pár, který se zasekl někde mezi realitou a sny. Už je pozdě, ale mohla to být zábava, sledovat Davida, jak sebou ošívá při pohledu na nás tři. Určitě by si našel neodkladnou práci a zmizel z dohledu.

-Po domě jsou všude fotografie, obrazy a snad na každém stole leží nějaká kniha. David musí dnes večer neodkladně do města na pracovní schůzku. Nevadí mi to, těším se, že si to tu budu moct v klidu prohlédnout. Balí si nahoře v ložnici, ještě z nevybalených krabic do kufru. Je dokonale oholený, voní a skládá si prádlo do úhledných komínků. Sleduji ho pootevřenými dveřmi. Je sám se sebou tak spokojen, vyrovnanost sama. Jak se to stalo, že si chtěl vzít zrovna mě, že si mě vzal a neopustil? Nebo mi jen něco uniká? Letmo mě políbí a pohladí po tváři. Jako by mi říkal, buď tu hodná holčičko. Ale on řekne jen: „Za dva dny se vrátím.“ Nasedne do auta a je pryč. Zůstanou po něm pouhé stopy pneumatik. Chvíli ještě zkoumám vzorek v hlíně, ale stále se rychle stmívá a po západu slunce je zima. Jdu dovnitř. V hale je velký krb, ve kterém mi ještě před odjezdem David rozdělal oheň. Přistrčím si křeslo blíž k němu a zahřívám si zkřehlé ruce. Miluji se dívat do ohně. Plameny chtivě pohlcují dřevo a hrají si s barvami v odstínech žluté a červené. Schodiště je z tmavého leštěného dřeva a tichounce vrže, když se po něm jde. Pokoje jsou zařízeny vkusně, ale stroze. To mám ráda. Málo nábytku a hodně vzduchu. David by mě opravil: „Hodně prostoru nebo vzdušný prostor. Cožpak takhle mluví vysokoškolačka!“ Vždyť já ale vím, jak bych to měla říct, jen mám chuť to říct tak, jak to je! Mám sklony k umění, komunikaci přeceňuju a literaturu považuju za písemnou kroniku lidstva. A tak to prostě je. Taková jsem! Myslím, že to už pro dnešek s popisem stačí.

Kniha, která leží kousek od mého křesla u krbu se jmenuje Paní Bovaryová. Namátkou ji otevřu na straně 143: „Závan větru, který vnikl oknem, shrnul pokrývku na stole a dole na náměstí se nadzdvihly všechny velké čepce venkovanek, jako když se zatřepou křídla bílých motýlů.“ Také jste si to hned představili? Je to nádhera. Jako by autor popisoval obraz Jeana-Honoré Fragonalda. Snažím si tu vizi podržet. Tisknu víčka k sobě a téměř nedýchám. Jako bych cítila ten závan větru kolem sebe, mašle z čepců mě hladí po zádech a vlasech. Hladí mě s takovou něžností, jaké je člověk schopen jen v začátcích lásky, kdy ho křehkost vlastního citu ochromí a bojí se pomíjivosti. Kdy vidíte milovanou osobu jako červánek, oblak na nebi, co se může pod tíhou vašich doteků rozplynout.

Doteky začínají být intenzivní. Cítím teplo i vlhko rukou, co mě hladí. Pod tíhou vlastního strachu, obav z pomíjivosti okamžiku, mi ztěžkla víčka. Je to váha, jež vás srazí na záda a vzdáte se. Poddáte se. Zem hřeje od sálajícího ohně. Slyším jen vlastní vzrušený dech. Vpíjí se do stěn toho osamělého domu. Je pohlcován tichostí a střídmostí, která se rozprostírá všude okolo. Tlukot srdce přehluší rozum, myšlenky i obavy. Chci víc, chci cítit víc. Jsem hlínou v rukou umělce, bortím se a znovu skládám. Jeho ruce sjíždějí od hlavy až k pomyslným nohám. Pouhými prsty tvaruje moje tělo. Boky, hýždě, klín, ňadra i krk. Jsem téměř dokonalá. Jen mi vdechnout život. Pootevřu rty a náhle blesky ozáří stinné kouty mé duše. Hromy přehluší na chvíli i zběsile bijící srdce. Zmítám se ve větru, v bouři, která uvnitř mé mysli propukla. Na svém nahém těle cítím dopadající kapky deště. Mých rtů se dotkl paprsek slunce a proměnil bouři v bezvětří. Chci nejen cítit, chci i vidět! Všechnu sílu soustředím na zkamenělá víčka. Stačí je otevřít, stačí tak málo. Pomalu se mé řasy rozdělují z jednoho celku na pár, stejně jako se před malou chvíli spletitost těl rozdělila na dvě úplně cizí.

Byl to sen? Ještě chvíli sedím na zemi u krbu. Cítím se zmatená, ale svobodná. Moje zábrany zmizely stejně jako obláčky na nebi po letní bouři. Něco je teď jinak. Já jsem jiná.

Pozn. Paní Bovaryová je ženami v dnešní době považována za hloupou, naivní, emočně a sexuálně snadno ovladatelnou. Já nesouhlasím. Měla silnou touhu, víru a díky svým rozhodnutím, poznala sama sebe. Nejen její osud, ale především doba, ve které žila, byla tragická.