Zahrada zdá se být ještě větší, než když jsem ji viděla na fotkách. Bylo to na jaře. Právě jsme se přistěhovali. Vzduch byl ještě cítit zimou a tajícím sněhem. Bezvětří zaručovalo celkem příjemný pobyt venku. Dům byl velký a manžel ho hned začal pátravě zkoumat. Pes vyskočil a bez dlouhého váhání se rozběhl k zahradě. Seděla jsem ještě v autě, nohama už venku a snažila si představit, jak se nám tu bude žít. Nádech, výdech, nádech, pár sekund zadržet dech a jdu. Branka vrže a není v dobrém stavu, kolem plotu je vysázený živý plot. Je vyšší než já. U domu je několik ovocných stromů, za domem ohniště, pískoviště, pergola s houpací lavicí. Sednu si na ni a koukám na dům. Náš nový domov, nový začátek. Bílé dřevo na domě už je zašedlé, někde odřené, přesto se mi líbí. Je jako já. Snaží se o dokonalé vzezření, ale přijde déšť a je po snaze. Žili tu prarodiče mého muže, nikdo je nenavštěvoval a oni už více jak deset let neopustili venkov. Dům nám připadl jen proto, že ho nikdo nechtěl a v závěti stálo, že se nesmí prodat a má zůstat v rodině. My potřebovali změnu. Jsem totiž unavená. Unavená životem, přesněji řečeno. Aspoň tak to můj psychoterapeut říkal. Kašlu na něho. Jsem jenom jiná a nebaví mě se za to omlouvat nebo cítit vinu. Manžel hodně pracuje, má rád svůj klid a prostor. Není moc všímavý. Stěhování mu nevadilo jen proto, že bude mít víc možností se někam zašít. Dům má obytné patro a půdu. Čeká nás hodně práce, než budeme moct vybalit své věci. V domě se rok netopilo, nevětralo, neuklízelo. Už vím, jak by vypadala deprese, kdyby se zhmotnila.