Sonet Moně

sonet Mone

Tvůj pupík stal se mi středobodem vesmíru,
tvá vůně učarovala mi nadmíru.
Prstem hladil jsem tě po těle
a sváděl tě snad až příliš nesměle.
 
Oči jsi měla jak obří kaštany,
svlékla ses přede mnou bez hany.
Já oněměl a jen se díval,
na tělo i rty, jež jsem v představách líbal.
 
Byla to skutečnost nebo jen sen,
já strávil s tebou noc i den.
Mohl jsem ti do úst vkládat ovoce,
milovat se s tebou něžně i divoce.
 
Tvůj dech hřál mě za krkem,
já cítil se být nespoutaným vlkem.
Nehty jsi mi zaryla hluboko do kůže,
má záda rudá byla jak růže.
 
Ta bolest činila mi potěchu,
tvá náruč mi dala útěchu.
Já byl jsem ztracen sám v sobě,
nalezl jsem štěstí a to díky tobě!
 
Ve tvém hlase slyším hudbu,
Tvůj vlas napnu jako strunu.
Tvé tělo má tvar houslí,
já budu ten, kdo tu teď kouzlí.
 
Zavři oči a nech se tóny nést,
s Vivaldim snadné je tě svést.
Polož se klidně do peřin,
snad ráno tomu štěstí uvěřím.
Oči mám pevně sevřené,
Nebyl to sen, prosím, jen že né.