S nebo bez...brýlí?

Než jsem začala nosit brýle, svět se mi zdál plný krásných věcí i lidí. Chodila jsem s kamarádkou do divadla nebo filharmonie a mlsně pokukovala po fešácích naproti v loži. “Vidíš, no ti jsou, vid?“ „Myslíš ty naproti? No to ses asi trochu překoukla, ne?, řekla Pavla. Když jsme o pauze vyšly na chodbu a procházely se se sklenkou v ruce, Pavla se mě optala, zda si dělám legraci nebo se mi stále líbí ti dva „šamstři od naproti“. Otočila jsem se a za námi stáli dva velmi hezce oblečení SEDMDESÁTNÍCI! „Ty jednou holka přebereš“, snažila jsem se to uhrát na humor. V duchu jsem si říkala, že s tím špatným zrakem musím něco udělat.

Týden jsem se bála a přemýšlela, jak budu muset na operaci nebo mi dají šíleně tlustá skla. Jako by nestačilo, že jsem malá a baculatá, ještě budu brejlatá! Nakonec  jsem se donutila jít k očnímu. Fronta jako na banány. Pozdravila jsem a sedla si. V hlavě mi kolovaly myšlenky, jak špatné to se mnou asi bude. Po dvou hodinách bych hlady snědla krávu, ale útěchou mi bylo, že jdu na řadu. Vešla jsem a lékař v místnosti moc neotálel. „Postavte se tady na značku a přečtěte mi tuto řadu písmen.“ „B, l, k, a, o, h, c, r, e, i.“ „No dobře a tuto“, ukázal prstem na spodní řádek tabulky. „To nevidím, možná g, a,…na konci l“. Pak následovalo pár otázek typu, kam nejčastěji nosíte brýle, vyhovují vám, vidíte s nimi atd. Pak jsem přistoupila k přístroji, kde svítila dvě světýlka, zakryli mi nejdříve jedno oko a ať mávnu, až se ta dvě světýlka spojí. Koukám, koukám a nic. Pak druhé oko a tam už se značně přiblížila, ale nestřetla.

Po vyšetření mě pan doktor usadil do křesla a zkoušeli jsme silnější dioptrie a cylindry. Viděla jsem tak ostře, že bych mohla konkurovat Bystrozrakému, ale když jsem zkusila vstát a projít se, zamotala se mi hlava a opět jsem se posadila. „Páni, tak to asi není úplně ono“, podotkla jsem. Pan doktor si mě chvíli prohlížel a nakonec ke mně přistoupil. Podal mi mé současné brýle s komentářem, ať si je nasadím a přečtu předposlední řadu. Opět jsem zaválela. Na poslední se neptal, tak jsem si v duchu oddychla, nedala bych to J. „Slečno“, pokračoval, „jak se Vám líbím?“ Pusa se mi otevřela dokořán. „Jsem v pytli, co mu mám jako říct? Zkouší na mě něco? Je to nějaký chyták? No fešák to teda zrovna není, ale ošklivej mužskej taky ne.“ Uvnitř mě, probíhala konfrontace. Buď jak buď, řekla jsem si. „No vcelku jo“, vyhrkla jsem ze sebe a čekala, co bude dál. Když jsem nervózní, mám tendenci dávat špičky bot k sobě. Seděla jsem tam jako malá školačka.  Přešel po místnosti a usadil se do svého bílého koženého křesla. Zavrzalo to. „Má drahá, myslím, že vidíte tak, abyste mohla řídit auto, vybrat si ženicha a krájet cibuli, aniž byste si ublížila. Brýle noste nadále jen na dálku nebo v případě únavy.“ Mrkl na mě a vyprovodil mě. „To je jako všechno?“ „Vidíte ve starém otráveném lékaři vcelku hezkého chlapa, přečtete předposlední řádek  v tabulce a nebolí vás hlava. Oči vám slouží chvalitebně, ve škole byste si na takový výsledek taky stěžovala?“

Odešla jsem a chtělo se mi nahlas smát. No to byl třída chlap! Teď se mi vážně líbil. Padesátník s pupkem a skvělým humorem ;-) Víc takových jako je on, víc takových jako já a svět bude krásný a plný zamilovaných lidí :-D.

Ale přece jedna vážně míněná rada: vždy je lepší mít brýle po ruce ;-)